Jak to vlastně vzniklo.

XXX=František Motýlek

XXX:

Martine, pokud se nepletu, zabýváš se filmovou tvorbou. Natočil jsi Babičku od Boženy Němcové, pak celovečerní film Thomas Bells, který se chystá v létě 2018 do kin, proč divadlo? Jak jsi na to přišel?

 

Martin:

No je to tak, ale je to na delší povídání. Do filmu mě narval Pjeer Van Eck, to bylo asi v r.2004. No a když jsem naskládal nějaký ty zkušenosti, napadlo mne, že bych chtěl zkusit divadlo. Tak jsem nejdřív obcházel různý spolky. Buď mne tam nechtěli, nebo se mi tam nelíbilo. Trvalo to půl roku. Fakt jsem to intenzivně řešil. Pak mi jednou zavolala moje kamarádka, která je studovaná herečka, teda Hanka Kostrhúnová, že se dozvěděla, že hledám divadlo. Řekla mi, že u nich hledají herce. Šel jsem se tam podívat a protože jsem už chtěl něco zkusit, upsal jsem se.

 

To bylo v r.2013. No, ale po nějaký době jsem zjistil, že ta postava mě nebaví. Potřeboval jsem něco líp ušitýho..

 

Takže jsem si sednul ke stolu a napsal si hru sám na sebe.

  

XXX: 

Takže jsi z divadla odešel?

  

Martin:

Jo vlastně odešel. Rozloučil jsem se s tím, že mám jinej model a nabídl ostatkům, jestli by chtěli jít semnou. Takže jsem vlastně vytuneloval to divadlo. Dal jsem jim scénáře a na jaře 2014 začali zkoušet. Od těch dob píšu všechny hry pro naše divadlo.

 

Jenže jsem tenkrát o tom věděl ještě prdlajs. Bylo tam bambilion přetaveb a mraky rekvizit. Taky mi scházeli dva lidi do tý mojí hry. Takže se to pak upravovalo hromadně.

 

XXX:

Jak jsi tedy sháněl prostor na zkoušení a herce, režii?

 

Martin: 

No právě, nějak jsem to na začátku neřešil. Zkoušeli jsme po vytunelovaným divadle v Kyjích. Řekl jsem si, že to narežíruju sám, což se ve výsledku ukázalo, jako nesmysl. Herce jsem sehnal v hospodě. Pepu Valentu jsem znal opravdu dlouho. Věděl jsem, že je to komediant a byl taky bez divadelní praxe jako já. Řekl jsem mu u piva, jestli si nechce zahrát buzeranta, tedy Bohoušova milence. Byl nadšenej.

 

XXX:

A ostatní?

Martin:

No tak Hanka šla do toho hned od začátku se mnou. Takže nám odpadla starost. Nebylo třeba jí nic říkat. Okamžitě byla jako ryba ve vodě.

Pak do souboru přišli postupně ostatní

Chyběl režisér. Ale jak se pak ukázalo, Martin Čermák, kterej v Kyjích dělal produkci, má s divadlem letité zkušenosti a ten humor kterej děláme, mu sedí.. Bylo to pro mne veliký překvapení páč von toho moc nenakecá. Ale když mluví, v jeho řeči není žádnej odpad. Měl plno nápadů a pevně to držel v rukou.

Pak už to začalo pomalu lepit. Ve finále přišel další člen a to Jindra Kopáček, v jehož kapele Blues Brothers revival hraju jako záskok na bicí. Je to neuvěřitelně flexibilní člověk. Jsem rád, že do toho šel taky.

Luďka Žilku, jsem našel přes kamarádku Jarku Včalovou z castingové agentury. Luděk je totiž známý filmový komparsista, který ve filmech dokonce i mluví! Je to inteligentní a distingovaný člověk, který má smrtící humor.

Následoval příchod Moniky Žilkové. Oba manželé hrávali mnoho let v souboru Malostranské Besedy v Praze, současně sní přišel i další člen jejich bývalého souboru Ondra Cimpl. Začali jsme zkoušet a byla to neskutečná parta se smyslem pro humor, kterej mě dodneška baví.

Potřebovali jsme ještě další ženskou posilu a tak jsme dali inzerát. Chtěli jsme nějakou ošklivou babu, která se nebojí udělat si ze sebe srandu. Když přišla Lena Ondráčková, byl jsem na rozpacích. Byla bohužel hezká a navíc hrála-hraje v dětském divadle“Koloběžka“. Měl jsem s tím docela problém, protože nesplňovala vůbec žádná kritéria pro naše divadlo (ha ha). Jenže se ukázalo, že má úplně stejnej smysl pro ironii a humor a bylo jasno. Vzali jsme jí a osobně si myslím, že má v sobě obrovskej hereckej potenciál.

Pak odešel Pepa Valenta z nějakých osobních důvodů a tak jsem hledal za něj náhradu. Hanka Kostrhúnová měla sen, zdálo se jí o našem společném kamarádovi Michalovi Kozelkovi. Prakticky do týdne byl v souboru. Je to profík a díky němu jsme se všichni posunuli min. o dvě patra vejš.

 

XXX: 

Hrajete od září 2014 a koukal jsem, že všechna vaše představení jsou vždycky vyprodaná. Je to normální?

 

Martin:

Není to normální, ale pravda je, že nejdřív jsme to představení tahali naše příbuzný. Pak se to začalo samo nějak plnit. Já doufám, že to vydrží a lidi to bude bavit dál. Že ač nejsme provařený z televize, že si to nějak řeknou a přijdou zase. Ty představení jsou trochu jiný, než jsme zvyklí.

 

XXX:

Co plánujete dál? Máte něco nového?

Martin:

Novinek je spousty za ty čtyři roky jsme udělali dost práce. Máme 5 autorských her, všechny je spojuje ten náš humor. Protože si uvědomuju, že nestačí jen „něco hrát“, nejsme celebrity na který lidi chodí, bylo potřeba sáhnout k nějakému živému tématu. Proto jsem v 2016 napsal divadelní komedii Kajínek a parodii na známou TV show s názvem „Shoes Jana Krause“.

Bylo to správné rozhodnutí, protože i když se na našich představeních lidé baví, potřebovali jsme o sobě dát vědět. Mám dojem, že to začalo trochu šlapat. Uvidíme, jak se nám bude dařit v téhle sezóně.

 

XXX:

Kde Vás diváci můžou najít?

Martin:

Hrajeme přibližně tak 3x měsíčně. Teď momentálně v Malostranské besedě a v divadle Troníček ve Vladislavově ulici č.22. Ale začali jsme jezdit i do regionů a oblastních divadel.

 

XXX:

Díky za rozhovor..

 

 

inPage - webové stránky, doménawebhosting snadno.